Z život advokátního koncipienta v 21. století:

Já tomu vážně nerozumím... Snažím se, ale nerozumím... Proč se stále více a více chrání dlužníci? Za těch x let v advokacii mi prošly rukama stovky, možná tisíce dlužníků a nikdo z nich se do toho nedostal jinak, než vlastní hloupostí, vážně nikdo. Nikdo z nich nezničil náklaďákem Pendolino ani nikomu nezačal hořet adventní věnec od kterého chytlo 10 dalších bytů. Všechno je to nahromaděná lidská blbost spojená s vědomím, že se mi nic nestane, protože jsem chudák a stát mě ochrání. Za peníze, které nemám si nakoupím věci, které nepotřebuju. Bez navýšení? Super, beru rovnou 2x! RPSN? Jo, chci to s RPSN! A nějaký úrok? Sankce? To je přece teďka všude... I v bance... A když je to v bance, tak je to ok. A nebo si ty peníze někde vezmu, prostě ukradnu. Třeba zaměstnavateli, ten jich má beztak dost a jen na mně a mých vynikajících schopnostech rejžuje a vůbec mě nedocení. No a když to nevyjde, tak se oddlužim, stejně je to každému jedno, soud mi to schválí... A když ne, tak ty pohledávky popřu a každý věřitel zahučí pětečku za určovací žalobu. Když mi to soud nebude chtít schválit, tak někoho ukecám na fiktivní smlouvu o důchodu a ono to nějak pude... Chvilku se budu držet a pak si půjčím na zaslouženou dovolenou... A taky bude nový model telefonu od mé oblíbené značky. Pětikilo měsíčně nějak dám. Jo a kdyby mě náhodou věřitel předhodil policii, tak to mi řikal soused, že to stejně policie nezvládne vyšetřit než mi to soud rozhodne to oddlužení, takže pohoda... Já nevím, není to vlastně celé úplně zbytečné? Nešlo by to řešit jen domluvou? Ty jsi ukradl sto tisíc? Ty sis napůjčoval u šesti různých společností? Ty jsi ale zlý chlapec, už to nedělej... Efekt bude stejný a ještě si ušetří práci soudci, státní zástupci, insolvenční správci, věřitelé, advokáti, policie...

ANEBO:Stále mě to překvapuje... Dokola, dokola... Exekuce, insolvence, půjčíme si na věci, co nepotřebujeme, zaplácneme půjčku půjčkou, ono se to všechno nějak vyřeší přece... Podáme insolvenční návrh, požádáme o osvobození od soudních poplatků, o ustanovení advokáta... Z důvodu nemajetnosti... A následně budeme křičet na chudáka koncipienta, který si také středeční odpoledne představoval úplně jinak... Všichni právníci jste stejní, jde vám jenom o prachy, o nic jiného... Následně doložíme příjmy, příjmy, které jsou větší než příjmy toho koncipienta... Soud oddlužení schválí, poplatky promine, advokáta poskytne... Pět let a pojede se znovu.

Tak větší nesmysl jsem už dlouho nečetl.

Má se uhradit minimálně 30%závazků!!!

V čem je však problém je sama tato 30% hranice, na kterou většina nedostane a je třeba ji posunout na nulu a zvýšit velmi nízké nezabavitelné minimum.

Sice chápu oprávněné zájmy věřitele, ale ve většině je zcela překoná nehorázné navýšení původní pohledávky. Když k tomu přidám klasické riziko podnikání a povinnost věřitele zvážit komu půjčuje, chápu všechny ostatní země a jejich mnohem, mnohem benevolnetnější pravidla oddlužení.

1) Pacta sunt servanda --- smlouvy se mají dodržovat a dluhy se mají platit

2) Píšete o riziku věřitele. A co riziko dlužníka?. Nelze, aby jedna strana závazku nesla všechny výhody a druhá všechny nevýhody.

3) Hranice 0% by znamenala, že se dluhy platit nemusí

4) povinnost věřitele zvážit komu půjčuje--- dlužník nemá povinnost si zvážit zda si půjčí? Pokud si dlužník půjčuje s vědomím, že to nemá jak zaplatit, tak nedopouští se na věřiteli podvodu? Úmyslně věřitele uvádí v omyl, aby získal majetkový prospěch.

Začnu s formální poznámkou: z 28 tisíc hrubého je čistého více než 21 tisíc (nikoliv Vámi tvrzených 20).

Teď to podstatné: Dlužník nemá zaplatit přesně pouhých 30 % dluhu. K oddlužení může dojít jen v případě, že je předpoklad, že dlužník bude schopen splatit nejméně (všimněte si: nejméně!!; ještě jednou: nejméně) 30 % dlužné částky.

Ovšem základní podmínkou je, že dlužník se bude snažit uhradit ze svého dluhu co nejvíce (neb je chráněn mnohem oprávněnější zájem věřitele). Představa, že ("laskavě") dlužník zaplatí pouhých 30 % je představa darebáka.

Takže soudce, pokud výši splátky stanoví, stanoví správně splátku tak, aby zbylo nezabavitelné minimum.

Teď v čem spočívá výhoda oddlužení (kterou evidentně nechápete): Po pěti letech bude mít dlužník klid. Bude čistý. To by bez oddlužení nebyl.

PS: Jistě se můžeme dohadovat o výši nezabavitelného minima. Ale to je vše. Že má dlužník za všech okolností splácet maximum je nesporné. Ze zákona i z běžného morálního vědomí.

Tak oddlužení je věc jiná. Tohle mi připadá jako zlodějina na druhou. Ano, dá se pochopit, že někomu se stane opravdu strašná věc, jako je například těžká nemoc a s ní související ztráta zaměstnání. Na to by ovšem měla pamatovat pojistka při zřízení úvěru. Znám případy lidí, kteří si napůjčovali a předem věděli, že jejich splácení nebude jednoduché. Ale dobře věděli, že pokud bude nejhůř, někam ke 30-40% jsou schopni se dle svého platu dostat. U některých došlo k osobnímu bankrotu a také to přesně tak dopadlo.

Prostě dopředu věděli, že systém "očůrají". Přestali platit. Pak přišla šaráda s osobním bankrotem a byla spokojenost. V téhle zemi snad nic opravdu nefunguje jak má.

Mělo by to všechno fungovat úplně jinak, již od schvalování úvěru. A určitě bych na věřitele dal větší nároky tak, aby si dobře rozmyslel, komu a za jakých podmínek půjčuje.

A už vůbec poté nemluvím o společnostech, které využijí obrovské sankce k tomu, aby dotyčného dlužníka poslali na ulici. Těm bych nastavil jasná a ostrá pravidla. Jasně bych určil co už je lichva a co se týče exekutorů samotných, tak jejich náklady nechť platí věřitel. Myslím, že solidní společnost by si nestandartní kroky ohlídala sama.

Tím by byl zřejmě konec exekutorské mafie. A pisatel má bohužel velkou pravdu v tom, že exekutorský byznys zde frčí opravdu měrou vrchovatou a narazit na opravdu fair exekutora je hledání v kupce sena. Nehledě na to, za jakých podmínek se posléze draží majetek postiženého.

Prostě a jednoduše. Tento systém je nastavený špatně. A to jak směrem k věřiteli, tak směrem k dlužníkovy.

Zdravím Marku. Se zájmem čtu co píšete. Sám mám nyní velký problém který se snažím řešit a i když jsem člověk, jenž si chybu připustí a nesnaží se vyhýbat tomu, co se zaplatit musí, je to jako boj s větrnými mlýny.

Nicméně rád bych připsal asi tři body, které mě na Vašem tématu trápí nejvíce.

1. platby navíc, které dokáží velmi výrazně dluh navýšit.

2. naprostá nemožnost regulerní dohody ve prospěch všech

3. díry v zákonech

Jeden příklad který mě velmi zarazil a netýká se kupodivu mě. Můj kolega (zaměstnanec v celkem velké a solidní společnosti) byl uvržen do exekuce. Dobře, jeho chybou. Z nějakých 60.000kč dluh narostl na více jak 130.000kč. Ale to hlavní. Nejen že mu je odečítána měsíčně exekuce z platu (a není to málo), tak mu exekutor ještě obstavil účet, kam mu chodil zbytek výplaty po odečtené exekuci. Výsledek? Kolega naprosto na nule a měsíc bez jídla, nezaplacený nájem, nezaplacená elektrika a tudíž další naprosto zbytečné navýšení dluhu a především další problémy.

Jistě...každý namítne, že si za to onen člověk může sám. Do jisté míry souhlasím. Ale nechat takovýmto způsobem člověka naprosto bezprizorního? To už je přeci jen trochu přes hranu. Upozorňuji že onen kolega poctivě pracuje, nepobírá sociální dávky a chová se jako každý druhý. Prostě jednou udělal chybu za kterou platí. Ale exekuční moloch ho prakticky nutí dělat nestandartní kroky, na které by jinak ani nepomyslel. Tzn. brigáda na černo, založení jiných bankovních účtů atd. Co potom má taková exekuce za smysl? Dostat takového člověka do ještě větších problémů?

p.s. díky za Vaše příspěvky